Emily Dickinson se v roce 1973 zapsala do Národní ženské síně slávy. V té době už byla tato americká básnířka bezmála sto let po smrti. Posmrtně vyšly také její básně, které si později získaly své čtenáře a uznání.
Osud krásné, melancholické a lesbicky orientované ženy by určitě vydal na román, ostatně její postava se stala hrdinkou různých knih a filmů, například romantické komedie Divoké noci s Emily D. z roku 2018, pojmenované podle jedné z jejích básní. Zajímavostí také je, že vzdálenou příbuznou básnířky Emily Dickinson (1830–1886) je současná zpěvačka Taylor Swift.
Od dětství přemýšlela nad smrtí
Básnířka Emily Dickinson, jejíž dílo bylo doceněno až po její smrti, žila a tvořila ve velkém osamění. Příčinou mohly být celoživotní psychické problémy a strach z vnějšího světa i smrti, po krátkodobém studiu se vrátila do rodného města – dost možná milovala svůj osamělý život na venkově obklopena přírodou a květinami. Byly doby, kdy ani nevycházela ze svého pokoje a stranila se kontaktu s lidmi.
Druhými lidmi byla považována za bláznivou a podivínskou. Nosila například ráda bílé šaty a nesnášela návštěvy, protože chtěla mít svůj klid. S lidmi byla ochotna komunikovat pouze písemnou formou.
Psychologové mohou spekulovat, že sama nebyla smířená se svou sexuální orientací, protože v tehdejší době to nebylo zrovna něco běžného a přípustného. Navíc pocházela z přísně puritánské rodiny s dominantním postavením otce. Z korespondence Emily je zjevné, že si nerozuměla ani se svou matkou, kterou považovala za velmi chladnou. Zajímavé také je, že stále přemýšlela o smrti, bála se jí a těžce nesla ztrátu svých blízkých osob. Jednou z nich byla blízká přítelkyně a sestřenice Sophia Holland, která zemřela na tyfus v době, kdy bylo Emily čtrnáct let. Je možné, že ztrátou přítelkyně utrpěla trauma, z něhož se dlouho vzpamatovávala.
Tématu smrti věnovala i řadu svých básní. Za svůj život jich napsala opravdu hodně, dochovalo se jich kolem 1800. Většina z nich byla vydána až po její smrti, přičemž ona sama za svého života souhlasila s vydáním pouhých sedmi z nich, a navíc vyšly anonymně. Pozměněné básně vydali ve sbírce její přátelé, a to poprvé v roce 1890, tedy čtyři roky po její smrti. Další sbírka původních veršů vyšla pak o dalších pět let později.
Nezvládla studium, potřebovala domů
Emily Dickinson celý život trápilo špatné zdraví a extrémně vysoká citlivost. Pobyt na studiích nezvládala, přepadala ji melancholie, stesk po domově, odcizení se světem, možná se také vyskytly další důvody, o kterých nevíme, ale pravdou je, že ji její bratr, k němuž vzhlížela, odvezl domů. A tam už také zůstala.
Se svými sourozenci měla pěkný vztah, kromě staršího bratra měla ještě mladší sestru, blízkou důvěrnici. Kromě toho, že byla poetická duše, milovala literaturu, měla velké hudební nadání, vztah k přírodě, zvířatům (smrt psa Carla ve svých šestnácti letech velice špatně nesla a dalšího si už nepořídila), silné sociální cítění, snahu pomáhat druhým a měla také silný vztah k náboženství.
Muži ji příliš nezajímali, ale vyhledávala oduševnělé starší muže, které brala jako své mentory a učitele. Vztah s právníkem Benjaminem Franklinem Newtonem byl zřejmě pouze platonický a skončil jeho předčasným úmrtím na tuberkulózu. Jako by lidé kolem ní stále jenom umírala a Emily Dickinson si toho byla dobře vědoma. Další přišel na řadu její přítel, ředitel amherstské Akademie Leonard Humphrey, který zemřel na mrtvici v pouhých pětadvaceti letech.
Někteří přátelé odešli, jiní usnuli – usnuli spánkem hřbitovním – smutné jsou večery – jež jsem kdysi věnovala studiu – můj pán odešel odpočívat a mně vhání slzy do očí pohled na nalistovanou stránku a osamělého studenta ve škole; nemohu ty slzy setřít, ale neudělala bych to, ani kdybych mohla, protože to je jediná poklona, kterou mohu zesnulému Humphreymu složit,
svěřila se Emily v dopisech přítelkyni.
Další platonickou lásku k muži, kterým byl vdovec, soudce Lord ze Salemu, si Emily prožila v pozdějších letech. Dopisy – důkazy, které by mohly naznačovat skutečnou povahu jejich vztahu, však byly zničeny.
Zamilovaná do švagrové
Emily projevovala náklonnost i k ženám. Důkazem toho jsou dopisy, například vroucná psaní její blízké přítelkyni Susan Gilbert, která však její city příliš neopětovala a provdala se za Emilyina staršího bratra Austina – jejich manželství ale šťastné nebylo. Vazbu měla i na svou pomocnici v domácnosti, jejíž odchod těžce nesla.
Vztahů se ženami bylo zřejmě více, ale moc se toho nedochovalo, hovoří se i o společné fotografii s básnířkou Kate Scott Turner. A tak, přestože je Emily Dickinson vnímána jako lesbická ikona, zůstává spíše pouze u spekulací. U Emily pak následovala platonická láska k pastorovi presbyteriánské církve Charlesi Wadsworthovi, s nímž si celý život dopisovala a u nějž hledala duchovní útěchu. Mezitím sepisovala své básně a komunikovala s nakladatelem a rádcem. Její poetické vyjadřování v dopisech můžeme vidět například zde:
„Čtu-li knihu, a ta zmrazí celé mé tělo tak, že ani oheň mě nemůže zahřát, vím, že to je poezie. Cítím-li fyzicky, jako by špička mého srdce byla uříznuta, vím, že to je poezie. To je jediná cesta, vím to. Je snad nějaká jiná cesta?“ Anebo: „Nemám teď žádnou fotografii, ale jsem malá jako střízlík, mé vlasy jsou divoké jako pichlavý obal kaštanu a mé oči jsou jako sherry ve skleničce, kterou nechal host.“
Poustevnický život
Emily Dickinson by se kvůli své psychice dnes nejspíše dočkala nějaké diagnózy. Projevovala se výhradně písemnou formou a měla tendence se citově upínat a platonicky zamilovávat do osob, s nimiž udržovala oduševnělou písemnou komunikaci. Celoživotně se věnovala také své zahradě a botanice, její znalosti rostlin byly obdivuhodné, sama pěstovala rostliny a dělala vazby, už v pubertě sestavila herbář 424 druhů rostlin.
Na sklonku svého krátkého života se čím dál více stahovala sama do sebe, nevycházela z domu a nosila výhradně bílé šaty. Poslední roky byla hodně zesláblá a psychicky podlomená.
Rakev plná květin
Emily Dickinson zemřela ve věku 55 let, zřejmě na Brightovu nemoc. Dnes se označuje jako glomerulonefritida a jde o autoimunitní zánětlivé onemocnění ledvin, které může souviset i s lupusem či cukrovkou.
Nemoc se projevuje velkou únavou, přítomností velkého množství bílkoviny a krve v moči, nevolností, problémy s močením nebo otoky těla a křečemi ve svalech. Touto nemocí básnířka údajně trpěla posledního dva a půl roku, přičemž krátce před svou smrtí ji ještě psychicky odrovnalo úmrtí jejího malého synovce, syna bratra Austina. Pohřbena byla v bílé rakvi s kyticí z otočníku vonícím po vanilce a střevíčníku pantoflíčku.
Zdroje: emilydickinsonmuseum.org; gayety.co; libres.uncg.edu
ČLÁNKY DO MAILU